Jaroslav Seifert

(23. září 1901 Žižkov^[1], Rakousko-Uhersko – 10. ledna 1986 Praha, ČSSR) byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Patřil mezi členy hnutí Devětsil, stál na počátku českého uměleckého směru poetismu. Je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (10. prosince 1984), kterou získal za „poezii, která svěží smyslovostí a mimořádnou vynalézavostí podává osvobozující obraz lidské nezdolnosti a mnohotvárnosti“.^[2][3] Navzdory komplikovaným vztahům s komunistickou mocí obdržel titul národního umělce. Patřil k prvním signatářům Charty 77.

Nobelova cena a básníkova smrt

Jaroslav Seifert s dcerou Janou (1931)

V roce 1984 obdržel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka. Jiřina Šiklová, která do zahraničí zaslala podklady k jednání o Nobelově ceně a rovněž rukopis jeho pamětí Všecky krásy světa, za to byla dokonce soudně stíhána. Fakt udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění však režim musel nakonec uznat a místo umlčování podnikl posléze pokusy přivlastnit si básníka pro sebe a své propagandistické účely.^[25]

Počátkem ledna 1986 Jaroslav Seifert zemřel v nemocnici na pražském Strahově. Pohřeb se státními poctami v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod dohledem státní bezpečnosti. Místem posledního spočinutí Jaroslava Seiferta jsou Kralupy nad Vltavou,^[26] odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny strany.

Dům na pražském Břevnově v ulici U Ladronky 23, kde bydlel Jaroslav Seifert od roku 1938 do své smrti

V září 2010 byla na domě v ulici U Ladronky v Praze 6 na Břevnově, kde Jaroslav Seifert od června 1938^[27] žil, odhalena pamětní deska.^[28]

Literární dílo

Počátky tvorby

• Město v slzách (1921) – V Seifertově prvotině ovlivněné proletářskou poezií a „wolkerovským“ naivismem se objevují představy světa bez bídy a nenávisti a snaha člověka získat šťastnější a lepší život. Ač Seifert na vlastní kůži nepoznal válku na frontě, život chudiny přesto dobře znal ze svého dětství. Tím „městem v slzách“ je právě dělnická Praha a především její chudá předměstí. Verše této sbírky jsou záměrně prosté až primitivní, blíží se spádu hovorové řeči; představují jakousi literární obdobu naivního malířství (H. Rousseau).^[29]
• Samá láska (1923) – Tato sbírka patří ještě do proletářské poezie reminiscencemi na barvité prostředí dělnického Žižkova, ale začínají se objevovat už i náznaky a myšlenky, které později rozvinul poetismus. Již nevěnuje tolik pozornosti drastickým sociálním obrazům, ale snaží se rozvinout krásu. Přestává zavrhovat velkoměsto a začíná ho obdivovat. Dochází k zintimnění a poetizaci i u velkých sociálních témat:

„Na ty barikády,
až bude revoluce,
s mou milou půjdeme spolu“

Období poetismu

• Na vlnách TSF (1925) – (TSF = Télegraphie sans fil – tj. rozhlas bez drátu.) Tato sbírka velmi ovlivnila vznikající poetismus a platí za jeden z vrcholů tohoto uměleckého směru. Významová stránka veršů je často nesena originální typografickou úpravou Karla Teigeho: jsou zde básně-obrazy, působící nejen slovem, ale i vizuálně; střídají se různé typy písma. Básně jsou zakládány na slovních hříčkách a lyrických anekdotách. Jednotlivé motivy jsou pouze volně spojovány básníkovou fantazií a působením volných asociací, svět je zde hravým, radostným jevištěm lásky. Později (1938) byla sbírka přepracována a vydána pod názvem Svatební cesta.
• Slavík zpívá špatně (1926) – Motivy minulých i tušených budoucích válek vnášejí v této sbírce do Seifertovy hravosti hořkost a vážnější tóny.^[30]
• Poštovní holub (1929) – Zde Seifert začíná pomalu opouštět avantgardní hravost a obrací se k svým typickým, intimnějším tématům, jako je láska k ženám, matce a domovu a určitá nostalgie. Sílí pocity melancholie a skepse k možnému revolučnímu řešení sociálních problémů.^[31]

30. léta

• Jablko z klína (1933) – Prolíná se zde nostalgie vzpomínek spolu s tušenými (ale neprožitými) krásami. Spolu s ostatními sbírkami této doby se zde již jen občas objevuje sociální problematika, verše jsou střídmé, pravidelně stavěné a melodicky zpěvné, Seifert zde definitivně nalézá svou typickou poetiku citlivého vnímání lyrického subjektu, jeho tématy jsou (a nadále zůstanou) krása žen, nostalgie domova a dětství, stesk nad uplývajícím časem, křehké kouzlo vzpomínky.^[32]
• Ruce Venušiny (1936)
• Jaro, sbohem (1937) – Návrat Seifertova zájmu k politickým problémům a zájmu o svou zem. Spolu s předcházející sbírkou se zde objevují ohlasy na hospodářskou krizi a nastupující fašismus.

Válečné období

Události roku 1938 – mobilizace a následně pak Mnichovská dohoda – na Seiferta, stejně jako na většinu českých autorů té doby, velmi silně zapůsobily. Již v roce 1937 publikuje cyklus Osm dní o smrti a pohřbu T.G.Masaryka; po Mnichovu a okupaci se mu poezie stává nástrojem upevňování vlasteneckého vědomí.

• Zhasněte světla (1938) – Reakce na mnichovskou zradu, vydáno s podtitulem Lyrické glosy; Píseň o rodné zemi – rodná země je pro člověka jistotou, myšlenka, že se do ní po smrti vrátí.
• Vějíř Boženy Němcové (1940) – Lidově vlastenecká poezie. Evokuje statečnost české spisovatelky a přirovnává ji k obrazu vlasti.
• Světlem oděná (1940) – Spolu s Kamenným mostem se jedná o protiokupační poezii. Motivy domova, české krajiny a zejména Prahy jsou zdrojem jistoty a útěchy v těžkých protektorátních dobách.
• Kamenný most (1944) – Cyklus pěti romancí a legend zasazených do májové Prahy.
• Přilba hlíny (1945) – Sbírka vzdává dík osvoboditelům a Rudé armádě, raduje se z Pražského povstání a lituje mrtvých na barikádách. Autorova poetika se ve srovnání s předchozím obdobím ještě nijak podstatně neproměňuje.

Poezie po roce 1945 (poválečné období)

Po roce 1945 Seifert v podstatě pokračuje v své přechozí tvorbě vyznačující se pravidelným veršem, lyrickou zpěvností a tematikou domova, dětství a lásky. V období 50. let se však coby někdejší představitel předválečné avantgardy ocitá v nemilosti vládnoucího režimu. Před tvrdým režimním postihem zachránil Seiferta pravděpodobně pouze zásah dávného přítele Vítězslava Nezvala.^[33]

• Ruka a plamen (1948)
• Šel malíř chudě do světa (1949) – Verše inspirované obrázky Mikoláše Alše, oslava české vesnice a české krajiny.
• Píseň o Viktorce (1950) – Tragický osud Viktorky z knihy Babička se prolíná s neméně obtížnými osudy její autorky B. Němcové. Ačkoli se jedná o křehké, melancholické verše spíše s útěšným vyzněním, sbírka byla označena za nepřátelskou socialismu a zakázána.
• Maminka (1954) – Sbírka věnovaná vzpomínkám na dětství a především na Seifertovu maminku, která dokázala udělat domov krásným, i když byli chudí. Opěvuje zde její prostotu, skromnost a obětavost hraničící se sebezapřením, její láskyplnou přítomnost v kontrastu s prázdnotou, která nastala po její smrti.
• Chlapec a hvězdy (1956) s podtitulem „Verše k obrazům a obrázkům Josefa Lady“. Sbírka melancholická s pohádkovými motivy.

Proměna poetiky v 60. letech

Po odmlce způsobené těžkou chorobou se Seifert vrací k tvorbě s výrazně změněnou poetikou. Místo rytmické pravidelnosti a rýmů nastoupil volný verš, ubylo poetismů a metafor, výraz je oproštěnější a věcnější, typické seifertovské motivy (dětství, domov, mládí, láska, ženy, Praha) poněkud zdrsněly, jsou nyní viděny skrz „černé zrcadlo smrti“. Objevují se existenciální motivy umírání a utrpení. „Ale pryč s onou básnickou veteší metafor a rýmů“, píše Seifert v často citovaném verši, „život je někdy až mrazivě holý“.^[34]

• Koncert na ostrově (1965)
• Odlévání zvonů (1967)
• Halleyova kometa (1967)

70.–80. léta

V období tzv. normalizace se Seifert znovu ocitá mimo oficiální literaturu a své verše je nucen publikovat v samizdatu; v oficiálních nakladatelstvích vycházejí až se zpožděním, v omezeném nákladu, po cenzurních zásazích a bez pozornosti kritiky. Vzít básníka na milost musel režim až po udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1984. Pokračuje jeho tvorba ve volném verši, s výrazem oproštěným téměř až k hranici rytmické prózy. Tematicky zde Seifert především bilancuje svůj život, mnoho veršů věnuje zemřelým přátelům a dávným láskám, mezi něž patří i Praha.

• Morový sloup (1968–1970) – Zakázaná sbírka v roce 1973 vyšla v samizdatu a 1977 v exilu. Hlavním motivem vzpomínkově laděné sbírky je okouzlení lyrického subjektu láskou a krásou ženy. Sbírka však obsahuje i tematiku smrti, pomíjivosti a tematiku hořké reakce na situaci po sovětské okupaci v roce 1968. Teprve v roce 1981 byla sbírka vydána i oficiálně.
• Deštník z Piccadilly (1979)
• Býti básníkem (1983) – Seifertova poslední sbírka je jakousi básnickou rekapitulací jeho života i loučením se světem; dochází k závěru, že jeho život měl smysl, protože miloval a svými verši rozdával radost.

Paměti

• Hvězdy nad Rajskou zahradou (1929) – Autobiografická skica, ve které se vyznává z toho, jak hluboce ho ovlivnil poetismus, a vzpomíná na své žižkovské dětství.
• Všecky krásy světa (1979) – Prozaická kniha věnovaná jeho beletrizovaným životním vzpomínkám. Skutečnost zde svým osobitým, láskyplným a jemně sebeironickým viděním spíše poetizuje než dokumentárně zachycuje^[35], v krátkých črtách se ohlíží za svými přáteli a všedními i mimořádnými momenty, jimiž do jeho života proudily krása a poezie. Kniha je rozdělena do čtyř víceméně chronologicky navazujících částí: „Co všecko zavál sníh“ (obsahuje především vzpomínky na žižkovské dětství); „Eós, bohyně ranních červánků“ (básnické začátky, mládí a období prvních lásek); „Uprostřed života“ (vzpomínky válečné a poválečné) a „Obloha plná havranů“ (bilancování života, stáří a úvahy o smrti).

Překlady

Jako překladatel Seifert převedl do češtiny mj. básně Paula Verlaina, Alexandra Bloka nebo Guillauma Apollinaira a rovněž biblickou Píseň písní.

Soukromé tisky

Kromě linie "velkých" básnických sbírek publikoval Seifert řadu soukromých tisků a bibliofilií. Zde je uvedeno jen několik, více viz online ve Slovníku české literatury^[36] nebo v Databázi Národní knihovny ČR.

• Slezská píseň (1932, soukromý tisk)
• Hrst loňského sněhu (1932, bibliofilie)
• Podzim v Čechách (1937, bibliofilie)

• Devět rondeaux (1945, úvodní ilustrace Karla Svolinského).
• Dokud nám neprší na rakev (1947, ilustroval Václav Plátek)
• Suknice andělů (1947)
• Frenštátská koleda (1949, soukromý tisk)
• Pozdrav Františku Halasovi (1949, bibliofilie)
• Sníh na střechách (1950, soukromý tisk)

Sebrané spisy a další edice

Pokusy o vydání Seifertových sebraných spisů byly podnikány od 50. let. Spisy řízené Seifertovým přítelem a rovněž básníkem A. M. Píšou vycházely v letech 1953–1970, vydáno bylo prvních sedm svazků. První kompletní a kritické vydání Seifertova díla je postupně přinášeno až od roku 2001 v edici Dílo Jaroslava Seiferta v nakladatelství Akropolis. Do 16 svazků rozdělené dílo řídí literární historik Jiří Brabec, jeho dokončení je plánováno na rok 2016.^[37]

Kromě toho vycházely Seifertovy básně v mnoha výborech, např.:

• Básně (1929) – básníkem uspořádaný výbor, prvních sto číslovaných výtisků, básníkem a malířem podepsaných na ručním losinském papíru
• Jabloň se strunami pavučin (1943) – ilustroval Karel Svolinský
• Ty, lásko, pozdravena buď (1955, ed. A. M. Píša)
• Zpěvy o Praze (1968, ed. A. M. Píša)
• Větvička jívy (1982, ed. B. Novák, obsahuje také dosud netištěné básně)
• Čas plný písní (1990, ed. R. Havel)
• Vrtbovská zahrada (2006, verše ve fotografické publikaci L. Panchártkové)

Mnoho umělců Seifertovy básně rovněž zhudebňuje, mj. Karel Plíhal nebo Vladimír Veit.