Větrný tanec 50.
Tak jako vlání mořských řas, s nimiž proud tančí v nekonečném soužití,
vlní se tráva v objetí větrů, a tancem svým nás lehounce konejší.
Vyzývá k tanci bosé nohy všech, co v pohybu zvíří písečná oblaka,
která vítr nedočkavě pochytá, a ve svém objetí s nimi v dál utíká.
Přes duny, kopce, skály až k oblakům, vznáší se náš písečný pár,
a společně tančí, v nekonečných kreacích, vznášejíc se nad námi, až závrať z toho máš.
To pro náš všechny, co sledujeme oblohu, při tanečních kreacích „Cos cestou posbíral?“,
společně vyvádí a radostně vískají, až tanec je přemůže a pozvolna ustane sám.
A písek, propuštěn z větrného objetí, pomalu klesá na neznámý kraj,
tam spojí se se vším, čeho se dotkne, a pokryje i to, co tepem srdečním nedýchá.
Dnes ráno s písničkou v hlavě, utírám prach ze všeho, kde přes noc ustlal si,
pak otevřu okno a vyklepám jej, do náručí větru, kde opět spolu tančí …
(April 2014)
