Občas mě sám život srazí na kolena,
dav křičí, tleská, baví se celá aréna.
Jindy zas zarazí mou hlavu do bláta,
já s úsměvem dívám se na mistra kata.
Rozdáváš lásku v každém doteku i pohledu,
tak jako Ty, já sám to prostě nikdy nesvedu.
V přírodě, v lese, na louce, ve studené řece,
něha, divoká vášeň, touha má štěstí přece.
Alex to je malý drak,
lítá si tak do oblak.
Neposedí v klidu sám,
Anděl co ho v sobě mám.
Neznámá tajemná holčička,
anděl, ďábel, voňavá růžička.
Kdopak jsi tajemná krásko,
píšeš mi souhlásko / samohlásko.
Jsi mýtus, poklad, prostě Žena,
svobodná, krásná, nezlomena.
A jako můj otec, klekl na koleno,
teď já sám klečím, boží ženo.
Miluji hluboká slova,
což pak, když jsou Andělova.
Zasním se a raduji se,
city jen aktivují se.
Otevři srdce lásce, začni milovat,
tak jako malíř, co sám začal malovat.
Uchopí štětec a vypustí svou duši,
na plátno nakreslí život i psí uši.
Toto je tvůj malinkatý sonet,
co nespoutaností lásky tančí
a to vzrušení jak z krve kančí,
Hadí říčka vždy musí mi vonět.
Než ráno otevřeš oči, tak ji v sobě cítíš,
když otevřeš své oči, tak v náruč svou ji chytíš.
Tato láska Tvojí duše svítí jako slunce,
znamená naprosto všechno, nezváží ji unce.
Vidím to, co jiní nevidí,
slabý slabému závidí.
