Duho, duho, barevná a krásná,
myšlenko moje, úžasná, jasná.
Vidět Tě duho a mám zas štěstí,
most až za obzor i za náměstí.
Noha míjí nohu na zelené trávě,
jabloňové květy sledují Tě hravě.
Mraky bílé jako sníh plují oblohou,
jsou svatební závoj a slunci pomohou.
Pusu mám teď plnou sýra
a v mé hlavě pevná víra.
Nejsem jako tlustý sysel,
kterému to kazí mysel.
Nadechni se a zavři oči,
mysli teď jen na svůj vlastní dech.
Myšlenka do hlavy Ti skočí,
nemysli na nic, na stres, spěch.
U cesty potkal poutník Anděla,
křídla mu těžkou prací zmizela.
Vždyť není snadné býti Andělem,
když zvolíš si co je Tvým údělem.
Cvakla jsi se do lásky a práce,
život je jedna velká legrace.
Procházet se a taky cestovat,
sebe, ještě někoho milovat.
Někde hluboko nás,
má duše svůj zámek.
Srdce, u něj je pás,
zavřený náš krámek.
Běžíš ranní Stromovkou a cítíš sama sebe,
rytmus Tvého srdce, vůni, Keissy vedle Tebe.
Jsi jen sama sebou a nemáš žádné limity,
jen jediná věc, o kterou tu jde, jsi sama Ty.
Každý den si najdeš chvilku
vkládat na papír slovíčka.
Z písmenek těch malých dílků,
narodí se Ti básnička.
Pohladila mně prsty hřbet ruky,
v očích jsem četl: život je krutý.
Pak do své vlastní klece vstoupila,
jako by se jen strachu napila.
