Oblečena ohněm tvé žádosti
snáší se popel mého studu
květinovou cestou k prožitku
otevírám bránu posvátnosti.
Narodila jsem se v roce koně
v porcelánu však šlapu jako slůně
hříva mi ale stále vlaje
když se do neznáma pouštím
A teď mám chuť lámat skály,
ti, co se mi dříve smáli, blednou závistí.
Mám chuť vzlétnout, letět, létat…
o překot se s větrem rvát.
Tak jako vlání mořských řas, s nimiž proud tančí v nekonečném soužití,
vlní se tráva v objetí větrů, a tancem svým nás lehounce konejší.
Vyzývá k tanci bosé nohy všech, co v pohybu zvíří písečná oblaka,
která vítr nedočkavě pochytá, a ve svém objetí s nimi v dál u
Pracovitost, svědomitost a láska je blízká tomuto muži,
jeho život je plný touhy a nesnází.
Hluboko v nitru má jemnou duši,
která ve skládání veršů svůj pokoj nachází.
Přinutil mě (aniž tuší)
zpytovat svoje svědomí.
Maluje svět černou tuší,
vydává ho za růžový.
Žiju a daří se mi skvěle
(vozíčku hlavně jeď a dál se kodrcej),
hele támhle jsem já, no a ti druzí...to je Svět
Po nebi prohnalo se dráče, nedospělé
Ak v niečo veriť mám tak verím v Teba,
verím, že nik na tomto svete nemôže byt sám,
každý niekoho ma,
bez koho žiť nehodlá,
Vysoko nad Nebraskou
mrak jako špindíra
Mrak stal se nocí nám
Do noci hledíme jako přes Léthé,
co zvolil bys, když na výběr
máš jednu ze dvou možností:
zemřít nebo zůstat živ..?